DŮLNÍ VŮZ A TYČOVÁ ŠRAMAČKA

Více než 400letou historii dobývání černého uhlí na Žacléřsku dokumentují v žacléřském muzeu mnohé exponáty. Mezi nejvzácnější patří nálezy ze stařin dolu Eliška - důlní vůz (hunt) s dřevěnou korbou a tyčová šramačka na vzduchový pohon s řadou drobného nářadí. Jáma Eliška byla vyhloubena v letech 1868 až 1870 na stejnojmenné dolové míře a dosáhla celkové hloubky 155 m. Později byla těžba z Elišky převedena na šachty Julii a Marii a postupně došlo k jejímu uzavření a likvidaci. Rozsáhlá důlní díla zaniklého dolu vedla také směrem k hlavní jámě Dolu Jan Šverma, který vznikl r. 1950 sloučením jam Julie, Marie, Františka, Jiří a Eliška. V prostoru hlavní jámy Dolu Jan Šverma byla v letech 1980 a 1981 dobývána 10. nadložní sloj. Porub 9/551 procházel stařinami jámy Eliška, v nichž byl vedle zapomenuté bedny s nářadím objeven dřevěný vůz s tyčovou šramačkou. V revíru bývalých Východočeských uhelných dolů jde o jediný dochovaný vůz obdobného typu. Byl nalezen téměř celý zavalený bahnem. Teprve po částečném vyčištění vozu bylo zjištěno, že na jeho dřevěné korbě je vyryto písmeno E (revír dolu Eliška), pořadové číslo 406 a datum 2.10. 1924, zřejmě doba jeho zavedení do důlního provozu. Boky korby byly zpevněny pásovým kováním, na čelech korby jsou kovová oka - pravděpodobně pro pojistku při dopravě po úklonných důlních dílech. Korba s oplechovaným dnem je zhotovena z fošen tloušťky 3,5 cm, má obsah 0,7 m³ a je přišroubována na dvou trámcích o profilu 10 x 15 cm, které mají na spodní části přichyceny ocelové hřídele v trubkových pouzdrech. Kovová kolečka s „žacléřským" rozchodem 45 cm mají kluzné uložení a jsou zajištěna zákolničky. Přestože jsou kovové části vozu silně zkorodovány, je vůz poměrně dobře zachovalý. Podle typických okrových nánosů byl během svého letitého pobytu ve stařinách dolu zatopen důlní vodou s obsahem síranů železa, které přispěly k částečné konzervaci dřeva. V r. 2004 byl vůz dopraven k odborné konzervaci v Národním technickém muzeu v Praze, kde dostal přírůstkové číslo 60 772 a od roku 2006 je zapůjčen ve stálé expozici žacléřského muzea. Jde o výjimečnou památku na důlní dopravu z počátku 20. století ještě před zavedením celokovových důlních vozíků nýtovaných nebo svařovaných z ocelových plechů.
Zároveň s dřevěným vozem bylo ve stařinách nalezeno také silně zkorodované torzo tyčové šramačky, které je s hřídelí a ovládacím mechanizmem dlouhé 160 cm. Zařízení sloužilo ke zhotovení šrámu (záseku) ve spodní části sloje, aby bylo možné uhlí snadněji skopávat ručními dobývacími nástroji nebo sbíjet pomocí sbíječek. Jeden z posledních pamětníků těchto šramaček na Dole Jana Švermy, zámečník Erich Medek, poskytl Václavu Jiráskovi, který byl u objevení šramačky ve stařinách, velmi cenné informace: „Tyčové šramačky se na žacléřských dolech používaly asi od roku 1920. Před tím bylo nutné ve slojích vysekávat šrám ručně pomocí tzv. „šramcírů", ocelových nosáků s dlouhými špicemi na dřevěných násadách. Vzniklá brázda vytvořila volnou plochu k usnadnění práce kopáčů. ... Jedná se o výrobek bývalých Flottmannových závodů v Ostravě, který se používal až do roku 1950. Obsluhu brázdičky prováděl jeden havíř. Ten měl za úkol vytvořit na „ortě" - na čelbě chodby nebo prorážky - šrám při spodku uhelné sloje. Asi o výšce 15 cm v šířce celého profilu díla. Šramačka byla upevněna na zvláštní tyči, jakémsi sloupku, zabudovaném na podkladnici a rozepřeném o strop díla. Tato tyč umožňovala natáčení zařízení v jakémsi vějíři. Motor byl poháněn stlačeným vzduchem z důlního rozvodu. Vlastní brázdu vytvářela šramací tyč, na které byla nasazena ručně vykovaná ozubená korunka. Ty byly vyráběny a ostřeny na šachtě v kovárně společně s většinou hornických nástrojů. Šramací tyče měly délku od 100 do 180 cm. Délka výsuvu vřetena šramačky, ručně prováděná klikou, byla 40 cm. Po dosažení tohoto výsuvu byla kratší tyč nahrazena tyčí delší. Zručný havíř dokázal za hodinu a půl vyšramat brázdu o šířce 250 cm do hloubky téměř dvou metrů. Ještě před druhou světovou válkou byly tyčové šramačky jedny z nejlepších pomocníků havířů, ale neměly vodní zkrápění, takže se při práci nepříjemně prášilo. Havíři z takových pracovišť, kde se dělalo „na sucho", fárali na den černí jako čerti. Většinou měli zaprášené plíce a museli být přeřazeni na jiná méně prašná pracoviště v podzemí či na povrch dolu, třeba do dílen. Tyčové šramačky byly postupně nahrazovány moderními zásekovými stroji, hlavně řetězovými brázdičkami s elektrickými pohony."
K nálezům ze stařin patří i několik ručně kovaných korunek, které se nasazovaly na brázdicí tyč a každé pracoviště jich muselo mít několik pro možnost jejich výměny po otupení zubů. Těžko už zjistíme, co bylo příčinou jejich ponechání v dole - jestli převedení havířů na jiné dílo, nebo nějaké nebezpečí spojené s nutností rychlého opuštění pracoviště. Dnes už je podzemí dolu uzavřeno z důvodu jeho likvidace po ukončení těžby v roce 1992. Vzpomínky pamětníků, archiválie a řada zajímavých muzejních exponátů naštěstí i v současnosti dokládají, co vše pomáhalo mnoha generacím havířů dobývat „černé zlato" na Žacléřsku.
Kromě stálé expozice hornictví v muzeu můžete do 25. září zhlédnout v Galerii Pošta výstavu unikátních fotografií z Dolu Jan Šverma od žacléřského autora Wernera Schmidta, uspořádanou u příležitosti 450 let od první písemné zmínky o dolování uhlí na Žacléřsku.

(upravený text Václava Jiráska pro publikaci Poklady sbírek královéhradeckého kraje)
Městské muzeum Žacléř