OBRAZY, KRESBY, DŘEVO - JAN SEMERÁK 14.9. - 29.12. 2019
Představujeme vám výtvarníka Jana Semeráka, který od roku 1995 žije ve Vrchové, kde v jeho půdním ateliéru vznikají obrazy, kresby a dřevěné objekty inspirované nejen okolní přírodou. S tvorbou Jana Semeráka se mnozí seznámili na toulkách Zámeckou spojkou, kde se nachází Modrý kříž, který byl navržen a vytesán v umělcově ateliéru ve Vraních horách.
Další díla jsou představena na výstavě „Jan Semerák – Obrazy, kresby, dřevo“ v Městském muzeu Žacléř do 29. 12. 2019, kam jste srdečně zváni.
Můžete prosím prozradit, kde jste vyrůstal a studoval?
Pocházím ze Zlína, tedy ve své době Gottwaldova. Tak ohavným novotvarem bylo původní jméno nahrazeno. Příznačné je, že moji generaci, která přišla na svět v Gottwaldově, ani nenapadlo, že je na tom něco nepatřičného. Před koncem střední školy se moji rodiče odstěhovali do Prahy a já jsem je po maturitě s radostí následoval. V Praze jsem vystudoval Vysokou školu ekonomickou.
Kdy jste začal malovat a kdo Vás vedl?
Soustavně asi tak od patnácti let jsem kreslil, později maloval všechno, co mě zaujalo. V Praze jsem chodil do večerní výtvarné školy v Libni. Tam nás učil sochař Jiří Sturza kresbu, takový ten dril, sádrové odlitky, zátiší, portrét, akt. Později mne učil malbě akademický malíř Vladimír Vošahlík, který vedl skupinu podobně jako já nadšených mazalů. To byla příjemná doba. Měli jsme k dispozici velký ateliér v Černošicích, vyjížděli na plenéry a hlavně, byli mezi námi opravdu talentovaní spolužáci, kteří toho už hodně uměli.
Ovlivnila města Zlín a Praha Vaši tvorbu?
Přímo asi ne. Zlín je ale pozoruhodné město, ke kterému mám vztah velmi nejednoznačný, nenechává mě v klidu. S přibývajícím věkem jsem se o něj zajímal víc, než když jsem tam ještě žil. Možná to souvisí s Baťou, který byl tehdy tabu a byl nahrazen nudným socialistickým budováním. A taky se zpětným zrcátkem, ve kterém se mladá léta jeví pěknější, než byla. To, co Baťova rodina dokázala, je ale velkolepé. V prostoru, který definovaly pálení kořalky a kozí chlívky u rozdrbaných chaloupek, vybudoval za třicet let enklávu amerického velkorysého průmyslového stylu. Vždy jsem byl k tomu baťovskému budování spíše hodně kritický, protože to bylo čisté sociální inženýrství a Baťa se stal prototypem lokálního oligarchy, bez jehož požehnání se nepohne ani myš. Ve své době ovšem to byl nevídaný počin, který budil obdiv ve světě a nasával talentované lidi. A hlavně, Baťa byl sice neomezený vládce, ale všechno, co dělal, směřovalo k obecnému prospěchu, tak jak si obecný prospěch sám definoval. Zaměstnal lidi, vybudoval pro ně moderní bydlení, dopravu, obchody, kina, divadlo, sportoviště, školy. Na to místní domkáři čuměli, protože nic podobného v životě neviděli a ti příchozí právě o to stáli. Byl to zkrátka budovatel, který ale zároveň cpal lidi do formy, která odpovídala jeho představě dokonalého díla. Malý příklad, který to asi nejlépe ilustruje. Věhlasné geometricky uspořádané čtvrti cihlových domků v zeleni. Ty domky přiděloval svým dělníkům, ale s přísným zákazem přistavět si sebemenší dřevěnou boudu. Dobře totiž věděl, že v krátké době by lidé v souladu se svou přirozeností proměnili tu Baťovu krásu v ráj přístavků, boudiček, kozích chlívků, králíkáren, prasečáků a hnojišť. Urbanistický rozvrh města vycházel z plánů, které navrhl světoznámý Le Corbusier, architekti Lydie Gahura a Karfík stvořili nezaměnitelný styl, areál továrny se stal městem ve městě rozvrženým jako Manhattan do šachovnice s číslovanými ulicemi, nad kterými čněla budova č. 21, tzv. mrakodrap. Úžasné dílo stvořené v krátké době, které je ale po mém soudu dodnes zdrojem silného rozporu s organickým růstem města okolo jeho přirozeného centra. Ten rozpor vnesl koncept města postaveného "na zelené louce" s přísně oddělenými sektory bydlení, práce, obchodu, vzdělávání. Kdo nevěří, ať tam běží a prohlédne si. Zdá se mi, že město dodnes nese tuto zátěž a nenapravilo to ani jinak výborné dílo architektky Evy Jiřičné, zlínské rodačky, které mělo dotvářet městské centrum. Velkou zásluhou Baťovy rodiny, byť vycházející z čistého pragmatismu, bylo založení umělecké školy, která svým důrazem na uměleckoprůmyslové obory připomínala (nebo kopírovala?) světoznámý Bauhaus ve Výmaru. Učili tam vynikající umělci, například Vincenc Makovský, jehož asistenty byli Arnošt Paderlík a Zdeněk Kovář, později zakladatel české školy průmyslového designu, nebo architekti Fuchs a Lydie Gahura a mnoho dalších. Nad Zlínem na kopci Kudlově vznikl místní "Hollywood" spojený s takovými jmény jako skladatel Zdeněk Liška nebo Hermína Týrlová. Po mnoha těch lidech zůstaly ve Zlíně jejich vily, které jsou samy o sobě zajímavé artefakty, připomínají se také cestovatelé Hanzelka a Zikmund, atlet Zátopek a dalo by se pokračovat. Všechno se to po letech slilo do jakéhosi ducha místa, kterého se občas pokouším zachytit. Už jsem s tím Zlínem moc dlouhý. No a Praha je prostě Praha.
Kdy a proč jste se usadil ve Vraních horách?
V roce 1995 jsem hledal místo v horách, protože jsem celoživotní lyžař a horský chodec. Nechtěl jsem ale do nějakého rušného prostředí. Lepší místo než pod Špičákem si neumím představit. Škoda, že Libavské sedlo brzo zničí dálnice.
Jaké techniky při své tvorbě používáte?
Jsem takový pokusník a zkouším kombinovat všechno se vším, což ale přináší více slepých uliček než výsledků, cha cha. Nejraději mám tužku a papír, je to levné, rychlé a dobře hoří v kamnech.
Ve vašich abstraktních obrazech je cítit jistý řád/promyšlenost, zobrazujete konkrétní předměty či krajinu nebo abstraktní území Vaší fantazie?
Děkuji za poklonu. Jako asi každý jsem se zpočátku snažil o věrné a "zajímavé" zachycení toho, co vidím. Obdivoval jsem impresionisty, ti byli tak maximem, co bylo u nás prezentováno jako moderní. Po roce 89 jsem se doučoval a přes surrealismus, německý expresionismus, skupiny Die Brücke, Blauer Reiter, které mě nadchly, jsem si nastudoval informel a americký abstraktní expresionismus a akční malbu. Ti Američani mě zaujali nejvíc, protože se soustředí na řešení obrazové plochy nejrůznějšími způsoby od koláží a asambláží přes cákání barvou, prořezávání, pálení, rozdělování a spojování. Je v tom svoboda, ale taky rychle nahlédnete, že lze snadno sklouznout k povrchnosti a snaze o laciný efekt. Myslím, že chce dost velkou zkušenost, aby člověk dokázal oddělit zrno od plev. No tak u toho jsem zůstal a pokouším se řešit obrazovou plochu a tam je jakákoliv figurace spíše na škodu, i když jako základ je někdy dobré vzít krajinu nebo postavu. Jindy stačí odpíchnout se od zajímavé skvrny nebo cákance barvou.
Kde nacházíte inspiraci pro Vaši tvorbu?
Děkuji, zní to honosně. Já bych se zdráhal říkat tvorba, protože si spíš hraju. Roční období mají v sobě uloženy takové barevné harmonické šablony, tak možná ty to jsou.
Mnoho let jste pracovně jezdil do Francie, odrazil se pobyt ve Francii ve Vašem stylu?
Asi ne, já jsem si všechno nastudoval z knih. Měl jsem v životě jedno období, kdy jsem hodně cestoval, do Francie nejvíce, a všude jsem obrážel muzea a galerie moderního umění, nebudu to vyjmenovávat, ale udělal jsem zkušenost, že z reprodukce se nedá výtvarné dílo pochopit. Když jsem viděl na vlastní oči obrovská černá plátna Marka Rothka, ke kterým dospěl v závěrečném období života, tak mi spadla čelist. Přitom, když to vidíte na reprodukci v knize, můžete mít dojem, že si dělá legraci. Stejné je to třeba s Boštíkem, reprodukce Vám neřekne nic, teprve když stojíte před tím plátnem, vidíte, že se chtěl promalovat k Bohu.
Kteří malíři patří mezi Vaše oblíbené?
No to by bylo dlouhé čtení jako telefonní seznam. Ale kdybych měl říct jedno jméno, tak paní Adriena. Samozřejmě Šimotová. Hlubokosklon.
Jaká výstava Vás v poslední době nejvíce nadchla?
Jan Křížek ve Valdštejnské jízdárně, ale to už je pár let. Minulý týden Alberto Giacometti ve Veletržním paláci. Doporučuju všem, dokud je čas, taková výstava tu dlouho nebyla a myslím, že dlouho nebude. Výborné výstavy dělá paní Pangrácová v Trutnově, například úžasný Ivan Ouhel.
Věnujete se i práci se dřevem, můžete popsat některá Vaše díla?
Znovu děkuji za výraz dílo. Já se to tak neodvažuju nazvat. Baví mě udělat z kusu dřeva "něco". Měl jsem radost, že jsem mohl udělat Modrý kříž na Zámeckou cestu.
Také vyřezáváte krásné loutky, co Vás k této činnosti přimělo?
Krásné loutky uvidíte ve fundusu divadla Drak nebo v Chrudimi. Krásné loutky dělá Terezka Komárková v Trutnově. Já nejsem žádný loutkář, jenom mám loutky odjakživa rád, otlučenými Kašpárky počínaje a krásně řezanými kousky na parádu konče. Tak jsem zkusil nějaké panďuláky udělat naší Johance, když byla malá. Nakonec si ale stejně hrála nejraději s papírovými profilovými panáčky na špejli, které si udělala sama. Jednou jsem udělal malou partičku loutek pro představení divadélka Jany Paulové. Loutka je velmi komplexní artefakt, základem je dobré řemeslo, kterému se člověk musí věnovat dlouhodobě, aby to k něčemu bylo. To není můj případ.
V Městském muzeu Žacléř probíhá do konce prosince tohoto roku výstava Vaší tvorby, můžete čtenářům nastínit, jaká díla jsou zde představena?
Já jsem to pojal tak, že ta výstava je součástí programu městského muzea, v kterém dlouhodobě představuje lidi z okolí, kteří dělají něco, co by třeba mohlo zajímat místní veřejnost. Tak jsem tam zahrnul věci staré, středně staré i nejnovější, kresby, malby, asambláže a pár dřevěných objektů a jak říkáte "krásných loutek". Doufám, že to nebude chápáno jako retrospektiva umělce, ale spíš něco jako národopis.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho inspirativních procházek podzimní krajinou ve Vraních horách a elán do další tvorby!
