KRKONOŠE NA STARÝCH MAPÁCH A GRAFIKÁCH 17.2. - 28.4.2017

Petr Bergmann

Dlouhodobě působil jako manažer hudebních a divadelních souborů v oblasti alternativní kultury a také jako aktivista v oblasti ochrany zvířat a přírody. Od roku 2000 žije na Broumovsku, kde pořádá festivaly, výstavy a umělecké dílny. Buduje směnný systém pro ekologické farmáře Broumovsko Organic. Od roku 2003 sbírá historické materiály, místopisné knihy a mapy Broumovska a Krkonoš. Výstavu Krkonoše na starých mapách a grafikách sestavenou z Bergmannovy sbírky můžete zhlédnout v Městském muzeu Žacléř od 17. 2. do 28. 4. 2017.

Působil jste v Praze jako manažer v kultuře, jezdil jste s divadly a kapelami po Evropě. Co vás přimělo odstěhovat se na Broumovsko?

Tuto otázku dostávám často a vždy odpovídám stejně, byl to jeden moment, který mne přesvědčil k odchodu z města. Procestoval jsem snad všechna velká města, která jsem si kdy přál vidět, Evropou jsem projel křížem krážem několikrát v období více než deseti let, kdy jsem působil jako umělecký manažer. Ale pak jsem žil asi rok a půl na samotě na Malé Lhotě v Českém ráji na statku sochaře Petra Kavana a ze světnice, kde jsem sedával každý den při jídle, byl oknem výhled na mladou třešeň. Každý den jsem ten rok seděl několikrát denně a díval se na tu třešeň. A pak jsem si jednou uvědomil, že je to vlastně poprvé, v mých třiceti letech, kdy pozoruji cyklus stromu od zimy k jarnímu květu, letním plodům, přes podzimní opadání listů, až po sněhovou pokrývku na větvích s příchodem další zimy. Zcela přirozený jev, který jsem ovšem jako městský člověk takto zblízka a intenzivně pozoroval poprvé v životě. A tehdy jsem si řekl, že tomuto chci být nablízku stále, že už se do města nevrátím. Prodal jsem byt v Praze a našel si dům se sadem, loukou, zahradou, potokem, kusem lesa. Že to bylo Broumovsko, to už bylo řízení osudu, neměl jsem to v plánu jít zrovna tam. Ale nyní jsem na Broumovsku velmi spokojen.

Čím se zabývá systém Broumovsko Organic?

Zatím spíše teoreticky a pouze pokusně v prvních krůčcích, se platforma nebo systém Broumovsko Organic zabývá zprostředkováním směny a sdílení pro hospodáře a zemědělce, kteří jednak vnímají a dodržují určité zásady ekologického zemědělství a kteří preferují směnu oproti produkci pro zisk. Směna a sdílení jsou fenomény naší doby, je to více a více módní záležitost, která se nejvíce exponuje v tzv. sociálních sítích, ale směnné ekonomiky a sdílení například know-how, strojů a pracovních nástrojů, v poslední době sdílení automobilů a podobně jsou na vzestupu. Moje snaha se zaměřuje na přenesení tohoto trendu do venkovského prostředí, kde směna a vzájemnost byly v minulosti alfou a omegou přežití. Nyní jsou spíše benefitem zkvalitňování mezilidských vztahů, znamenají úsporu ve všech směrech, směňování a sdílení jsou činnosti na vrcholu ekologického chování. Jejich lepšímu uplatnění na současném venkově brání snad jediná, ovšem podstatná překážka - nedostatek důvěry. Česká vesnice zažila v posledních mnoha desetiletích tolik otřesů, které rozvrátili vzájemnou důvěru, že slyšet znovu společný zpěv ženců z polí a luk, to je zatím utopie. Věřím ale v jednu zásadní věc, že se lidé musí vrátit k ruční práci s půdou ve vzájemné, nezištné spolupráci, aby život na venkově mohl dostat zpět svůj kulturní rozměr, který tam nyní téměř vymizel. Někde se vrací v podobě oživování tradic, ale jen ve svátky, v každodenním životě přítomný není.

Jaké známé osobnosti jste pozval na Broumovsko?

Když jsem na Broumovsko přišel, rozvíjely se tam mnohé společenské a kulturní aktivity, kterých jsem se účastnil, nebo je i organizoval, které směřovaly k tomu, o čem jsem právě mluvil. Dařilo se do nich zapojovat místní občany, podnikatele, lokální samosprávy, propojovat erár s občanskou a podnikatelskou sférou. Tohle byl koncept, který dlouhodobě prosazoval Václav Havel a tak jsem prezidenta spolu s přáteli pozval, aby Broumovsko navštívil a ten svůj ideál viděl v reálném životě. Prezidentova návštěva se velmi vydařila, byl nadšen vším co viděl a slyšel, setkal se s aktivisty, mladými lidmi, podnikateli, politiky, starosty a starostkami měst a obcí. Bylo to v roce 2001, následující rok potom na podobnou návštěvu přijel Petr Pithart, který byl předsedou Senátu. Vzhledem k tomu, že jsme pořádali mnoho veřejných akcí, příležitostí pro setkání s významnými osobnostmi bylo mnoho, o některých se ani neví, protože neměly mediální pozornost. Poslední takovou návštěvou bylo setkání s velvyslancem Spojených států Shapirem v loňském roce. Velmi významnou událostí, na které jsem se podílel jen okrajově, bylo odhalení Kříže smíření, kdy na Broumovsko přijelo asi třicet představitelů vlády, parlamentu, diplomaté a desítky opravdu významných osob z kulturní sféry, občanských organizací a podobně, z celé ČR, z Německa, z Polska a dalších zemí.

Stále se angažujete v kultuře?

Angažuji, ale už ve zcela jiném smyslu, než to bylo dříve. Kulturní scéna se s příchodem nového tisíciletí značně proměnila, změnily se preference publika, způsob veřejné podpory umění, podmínky dnes přejí plytké, rychlé a na mozek nenáročné zábavě, snobismu, estrádám a podobně, skutečný umělecký projev, experimentální umění, alternativy, to co mne zajímalo a bavilo, se stalo po velmi krátké době života na výsluní v devadesátých letech minulého století opět undergroundem. Města se dnes nezdráhají vyhodit statisíce korun za ohňostroje a podobné efekty, které rozpočtují v kolonce "kultura", ale místnímu divadelnímu spolku odmítnou dát dvacet tisíc korun na nové kulisy. Vydělávají na komerčním pronájmu plakátovacích ploch, ale jen málokde se naučila dát zvýhodněné podmínky kulturním spolkům. Na sport, či spíše na fotbal nebo na hokej, dávají desetinásobek a více než na veškerou kulturu ve městě dohromady. Tato celospolečenská atmosféra vedla k útlumu klubové činnosti, téměř k zániku divadel malých forem, téměř přestaly existovat malé galerie, pokud existují, tak živoří. Takže ačkoli jsem provozoval agenturu, která zastupovala přes čtyřicet souborů a umělců mnoha žánrů, musel jsem její činnost ukončit dříve, než bych musel vyhlásit bankrot. Po téměř třiceti letech! Ale nelituji toho, žiji teď o poznání klidněji, s umělci z alternativní scény to není vždy snadné.

Na Broumově stejně jako na Žacléřsku bylo odsunuto původní obyvatelstvo. Jak vnímáte Vy tento často diskutovaný problém?

Dnes je těžké, a bylo by i nespravedlivé, soudit a nebo hodnotit ten akt odsunu, ač na to můžeme mít různé názory. Co ale vidíme zřetelně je fakt, že společnost, která byla po staletí národnostně pestrá a stala se ze dne na den homogenní, mnohé tratí. České království a Československá republika tehdy a Česká republika dnes z hlediska čehosi, co nazýváme kulturním vědomím, kulturním odkazem, kulturní tradicí, jsou veličiny naprosto nesouměřitelné. A to má potom vliv na všechno ostatní, od úrovně vzdělávání, přes zemědělství, architekturu, která je od roku 1948 v naší zemi v podstatě mrtvou disciplínou, až po kulturu novou, současnou, která u nás po desetiletí téměř nevzniká svébytně, pouze odráží tu lépe, tu hůře, vnější vlivy. Homogennost způsobuje stagnaci, ubíjí tvořivost, schází motivace, která je v mnohonárodnostní a mnoho etnické společnosti samozřejmostí. A další aspekt, který je také vážný a je naší ostudou, že jsme se s ním nedokázali dosud vypořádat, je ten právní, který z nevinných lidí udělal úředním, politickým rozhodnutím psance, vyhnance, navíc s důsledky, za které se tento národ musí stydět. Dodnes jsme jako stát nenašli odvahu se na nespravedlnost s aktem vyhnání spojenou podívat sebekriticky a alespoň v symbolické rovině se pokusit o nápravu. To má totiž znovu obrovské důsledky na naší národní identitu, hrdost, na právní vědomí, na chápání mezinárodních vztahů, těch rovin je mnoho. Byla spáchána křivda, kterou nelze donekonečna omlouvat specifickými poválečnými podmínkami, je nutné jí, jak říkám, alespoň v symbolické rovině, odčinit. Protože neodčiněná křivda se stává prokletím. Takže já osobně to vnímám jako velký dluh naší společnosti k vyhnancům, k hodnotám, které vytvářeli jejich předci po staletí, k tradicím, které udržovali. A ten dluh se projevuje a prohlubuje také neúctou k zabavenému majetku po českých Němcích, devastací budov, negací německých vlivů, odmítáním společné historie. Víte, třeba klasicistní statky na Broumovsku označuje česká kunsthistorie jako statky broumovského typu. Jakoby vznikly bez vlivů, přímo tam, nikoho netrkne, že to je relikt německé lidové architektury. Kdežto v německé literatuře jsou označovány jako Schlesisches haus, slezský dům, s jasným odkazem nejen na původ stavebního typu, ale také obyvatelstva, které je na Broumovsko ze Slezska, tehdy už plně germanizovaného, pruského, přineslo.

A to vás přivedlo ke sbírání historických materiálů Broumova?

Svým způsobem ano. Pro Davida Vávru a Radovana Lipuse jsem připravoval itinerář pro natáčen dílu Šumných měst na Broumovsku (Šumný Jiráskův kraj) a zjistili jsme, že téměř nejsou dostupné žádné historické materiály, které by vývoj moderní architektury na Broumovsku dokumentovaly. A že vlastně nejsou k dispozici téměř žádné historické materiály kromě sbírek, které byly v restituci vráceny benediktinům. V poválečné době se totiž téměř vše, co mělo nádech němectví ničilo. A co se nezničilo, to se pak v devadesátých letech prodalo překupníkům a zmizelo kdo ví kde. Já jsem v té době pracoval již na mé první knize Broumovsko - interpretace kulturního a historického dědictví a tak jsem se začal po historických materiálech shánět. Zkušenosti jsem už měl, protože jsem již dříve sbíral staré mapy a různé archiválie, vždy jsem k tomu měl vztah. Ale vůbec asi prvním mým sbírkovým artefaktem, který snad stál na počátku mého sbírání obrazových materiálů někdy v roce 1995 byl malý suvenýrový sešítek s motivy z Krkonoš z počátku 20. století, který dodnes ve sbírce mám. Takže ještě před mým příchodem na Broumovsko jsem už, velmi nesystematicky, spíše nahodile, sbíral místopis Krkonoš, Českého ráje, české hrady a podobně. Ale až na Broumovsku jsem začal sbírat skutečně systematicky, cíleně a zaměřil jsem se na tyto dva regiony, které byly v minulosti vnímány velmi propojeně, geograficky, politicky i kulturně.

Sbíráte tedy i Krkonoše, můžete prozradit, čeho si ve své sbírce nejvíce ceníte?

Pokud mám jmenovat jednu nebo dvě věci, týkající se Krkonoš, pak jsou to zcela jistě akvatinty Antona Balzera, které mám ve sbírce tři, to je nejen velká vzácnost, ale také skutečná krása, odtud se odvíjí romantismus v grafice vzešlé z našeho teritoria. A pak bych zmínil raritu, propagační knížku o Janských Lázních s diptychem vedut zobrazujících počátky tamního lázeňství z roku 1795 od Ignaze Otta, když to přeženu, tak jí můžete vidět v Památníku národního písemnictví a pak na připravované výstavě v Žacléři. Pokud v nějakých jiných sbírkách u nás je, pak celkem jistě nebyla nikde vystavena. Ale nedávno jsem do sbírky například pořídil litografickou pohlednici kašny na trutnovském náměstí, nebo, abych se přiblížil Žacléři, mně dosud neznámou litografickou pohlednici Žacléře a udělaly mi skoro stejnou radost, jako Anton Balzer.

Ze své sbírky pořádáte i výstavy o Broumovsku. Letos zahájíte jedinečnou výstavu grafik s krkonošskými motivy, kterou poprvé uvedete v Městském muzeu Žacléř a poputuje v různých obměnách celými Krkonošemi, na české i polské straně hor. Na co se žacléřští návštěvníci mohou těšit?

Koncepci výběru pro Žacléř teprve s pracovnicemi Městského muzea dolaďujeme, ale již jsme se shodli na tom, že se bude jednat o výstavu průřezovou, která ukáže práce více autorů z různých období. Budou zastoupeny staré mapy i veduty, ale také místopisná literatura, staré pohlednice, suvenýrová leporela a podobně. Hlavní zaměření bude na grafickou vedutu, tedy mědirytiny, ocelorytiny, dřevoryty a litografie s vyobrazením krkonošských měst, krajiny, ale také bud v jejich dávno zapomenuté podobě, kterou měly před 150 - 200 lety. To jsou obrazy, které milovníky Krkonoš, historie a umění nemohou nechat chladnými.

Jaký je hlavní podnět k vystavování vaší sbírky?

Já miluji výstavy, jezdím po výstavách navštěvuji věhlasné světové galerie, ale i soukromé výstavní síně v zapadlých uličkách zapadlých měst, mám rád umění a čím jsem starší, tím raději mám umění klasické. Nikdy jsem tomu nevěřil, že ta doba u mne nastane, ale přišla už někdy před deseti lety a nyní, když se blížím padesátce, stále sílí. Takže udělat výstavu pro druhé je pro mne radost. Druhým důvodem je, že v mé sbírce jsou skutečně skvosty a ačkoli publikuji jejich reprodukce v knihách, přesto je největší zážitek vidět originál, alespoň pro mne. Tento zážitek rád umožním všem zájemcům, vizuální umění nemá žádný význam, když leží zasuto v depozitáři. Nebylo tvořeno pro trezory, ale pro oko uměnímilovného publika. A třetím důvodem jsou Krkonoše. Mám k nim vřelý vztah, jezdím do Krkonoš od mých pěti let, má starší dcera se narodila ve Vrchlabí, z Broumovska pohlížíme na reliéf Krkonoš a z Krkonoš k nám vane čerstvý vzduch. Ty dvě století staré veduty ukazují Krkonoše, jaké bychom je asi všichni kromě developerů rádi viděli všichni. Přeji si, aby lidé, kteří se na výstavu přijdou podívat, se zamysleli nad podobou Krkonoš tehdy a dnes a přispěli v rámci svých možností k ochraně jejich rázu, k ochraně krajiny, architektury a urbanismu Krkonoš, aby nevznikaly ohyzdnosti, které z celé oblasti dělají jen stroj na peníze.

Ze shromážděných materiálů vyšly knihy „Broumovsko na historických zobrazeních" a „Studánka 1715-2015"
Nyní připravujete knihu „Krkonoše na starých rytinách a litografiích", můžete ji čtenářům představit?

Kniha přinese reprodukce starých map, kde jsou Krkonoše zachyceny ve vývoji kartografie, přes 150 grafik mnoha míst Krkonoš od Harrachova až po Žacléř a dále k Adršpachu, Broumovsku a Hejšovině v Kladsku, ale také ze slezské strany, od Sklářské Poruby až ke Křešovu. Staré veduty budou doplněny pro ilustraci vývoje místa také litografiemi ze suvenýrových tisků, případně pohlednicemi a v některých případech také současnými fotografiemi. Ač je například shoření Petrovy boudy nevratnou ztrátou, kniha nabídne zajímavý pohled na místo, které máme s její siluetou nerozlučně spojené ve vyobrazení z roku 1840, kdy měla charakter spíše salaše, přes přestavby a modernizace, kdy byla Petrovka prvním projevem moderní architektury v Krkonoších, s rovnou, zatravněnou střechou, přesto s rustikálním interiérem, až po současnou fotografii stavu, kdy Petrovka není, místo je prázdné a stavba nám tam najednou schází. Takových srovnání nabídne kniha mnoho, Labskou soutěsku, kterou se plahočí nosiči v roce 1850 na litografii C. W. Arldta a současný stav, kdy tudy vede moderní silnice mezi říční navigací z jedné a opěrnou zdí z druhé strany a chodec tu už nemá místo. Krajinu si vzal automobilismus. Vývoj vrcholu Sněžky, od mědirytiny F. A. Tittela, kdy kaple sv. Vavřince byla svatostánkem, přes litografie C. T. Mattise z roku 1840, který zachytil její přeměnu na útulnu, až po zástavbu boudami a dalšími stavbami v okolí kaple v unikátním pohledu z ptačí perspektivy vytvořeném v měditrytině profesorem Karlem Kořistkou v roce 1900.

Můžete vyjmenovat několik umělců, jejichž díla budou v knize představena?

Některé jsem již zmínil, jako je Anton Balzer, F. A. Tittel, C. T. Mattis nebo Karel Kořistka, ale autorů bude mnohem více. Především německých, nejčastěji se jedná o absolventy drážďanské akademie, kde Švýcar Adrian Zingg inspiroval celou genraci a zprostředkovaně možná několik generací umělců ke specifické formě zobrazování divoké přírody jako objektu estetické kvality. To do té doby nebylo obvyklé, rozhodně ne v míře a způsobu provedení, které krajinné vedutě vtiskl právě Zingg. Takže z této líhně to budou kromě zmíněného Tittela dále J. P. Vieth, Ludwig Richter a další. Druhou takovou líhní, menší, přímo krkonošskou, byla oblast dnešních Kowar, dříve Schmiedebergu, kde se F. A. Tittel usadil a vychoval zde několik kvalitních rytců, Mattise, Knippela, Riedela a další. I jejich práce budou v knize zastoupeny. Ale také rytců z Berlína, Vratislavi, Zhořelce a dalších míst. Česká provenience bude zastoupena paradoxně málo, Krkonoše české grafiky tolik nelákaly, i když mladý Quido Mánes zde tvořil již na počátku 19. století. Takže vedle Kořistky to bude Julius Mařák, Vincenc Kühnel a několik dalších, především však již zmíněný Anton Balzer. V kapitole věnované Adršpachu se objeví také slavná nejstarší známá rytina Adršpašských skal od Michala Reintze. Zastoupena budou skutečně zvučná jména velmi kvalitními pracemi a kniha bude mít velorysý formát, takže si většinu děl bude moci čtenář skutečně vychutnat. Tady musím zmínit ještě vedutu Trutnova od Jáchyma Gutsche z roku 1836, tedy ještě před velkým požárem, o které nevím, že by kdy byla v tako velkém formátu reprodukována. Detaily, které reprodukce nabídne, lze studovat nikoli hodiny, ale celé dny!

Kdy a kde se uskuteční křest této knihy?

Hlavní křest knihy plánuji na přelom května a června a místo bude symbolické, pramen Labe. Knihu chci pokřtít vodou z Labe na jeho prameni, připomenout rituál, který zde Slované, Germáni a snad už i Keltové provozovali od nepaměti. Ale menší, lokální uvedení knihy proběhnou na mnoha místech, první snad ještě v Žacléři, jestliže se knihu podaří vydat před skončením výstavy, v což doufám. Vyjít by měla nejpozději do konce března, nenastanou-li nečekané komplikace.