POKLADY MOŘÍ 6.9.2013 - 1.12.2013

Nová výstava v Městském muzeu Žacléř vás zavede do exotických říší podmořských krás. Stovky nádherných lastur, krásně aranžovaných, můžete obdivovat ve výstavních prostorách žacléřského muzea a co víc, některé si můžete i zakoupit. Část své unikátní sbírky zde vystavují manželé Josef  a Jana Podhajští. Tito sběratelé se věnují své zálibě již od dětství a jejich výstavy zhlédli již desetitisíce návštěvníků. Výstava je doprovázena unikátními fotografiemi žraloků známého dobrodruha a fotografa Miroslava Hrdého. Výstava v Městském muzeu Žacléř potrvá do 1. prosince 2013, jste srdečně zváni. 

Rozhovor s panem Podhajským:

1. V kolika letech jste propadl své vášni.

2. Co bylo impulsem právě pro konchyliologii.

3. Nacházel jste pochopení u partnera nebo přátel.

4. Nadchnul jste někoho dalšího pro sbírání mušlí.

5. Jak máte svou sbírku uloženou.

6. Máte své oblíbené druhy a proč.

7. Která je vaše nejmilejší nebo nejvzácnější lastura.

8. Která lastura je vaším snem.

9. Pomáhá Vám náš klub ve své zálibě  

Na okamžik propadnutí vášni si pamatuji docela přesně: v roce 1968 jsem s rodiči navštívil jako další desetitisíce východoevropanů pobřeží Černého moře a velice zřetelně si pamatuji první pohled na moře, které se objevilo na obzoru a první sehnutí pro mušličku. Tento pocit je ve mně dodnes. Ve svém životě jsem mněl to štěstí, že se mi podařilo vstoupit na břehy mnoha  moří a oceánů, a ta fascinovanost je stále intenzivní a nevybledlá. Tím odpovídám na další otázku, co bylo impulsem. Na tuto otázku není jednoznačná odpověď, ale pokusím se. Lastura na dlani značí dálku, exotiku, estetiku a dovolím si mírně zafilosofovat, a tu představu si hýčkám- kdy na úsvitu lidství náš prapředek držel ve své ještě neohrabané pracce tento nebo jiný výtvor přírody,  zrodil se vjem, co je krása. Pochopení u manželky a svého okolí mám nadbytek, poprvé se veřejně přiznám, kdy při první návštěvě doma u slečny Jany jsem nejen očekával slasti nastávající, ale koutkem oka jsem zaregistroval hned vedle postýlky také vitrínu s lasturami, minerály a dalšími přírodninami, také knihovna kopírovala tu moji. Její osud byl zpečetěn.

Naše děti nepropadly této zálibě, ale od dětství jsou vedeny k obdivu a úctě ke svému okolí jak živému, tak neživému, a to se povedlo. Další otázka je o nadchnutí, někdy si připadám jako profesionální nadchávač, neboť již více jak deset let připravujeme výstavy po muzeích Čech a Moravy a naší sbírku shlédly desetitisíce návštěvníků, a to by bylo, aby se někdo nechyt.

Samá těžká otázka, počet druhů nevím, ale na jedné výstavě v Hradci Králové (tuším té první) dvě zlobivé holčičky dostaly za domácí úkol navštívit výstavu a spočítat kolik je vystavených druhů, napočítaly 1300, a některé jsou ve více kusech, další jednotlivé kusy nebo celé čeledi nevystavujeme, a ty jsem nikdy nepočítal a ani v příštích 40letech sbírání s tím nějak nepočítám. Uložení sbírky bylo svého času velice řešené téma v naší rodině, nějaký čas po svatbě jsem zázrakem dostal od svého zaměstnavatele byt 1+1 a nastěhoval se s Janou, miminkem Pavlou, dvaceti hady, třemi akvárky , dvěma  bednami minerálů a sbírkou lastur do prostoru 5x4m ,bylo nám tam fajn, luxoval se jen střed místnosti cca 50x40cm. V dnešní době v bytě 4+1 je situace složitější, od doby naší první velké výstavy se nám nepovedlo vrátit lastury na stejné místo, protože léta budovaný systém, kde se každá skulinka, polička, šuplík zaplňoval rozrůstající se sbírkou.... no prostě dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. V době kdy nevystavujeme, jsou lastury uloženy v banánových bednách a upřímně se těšíme na to, kdy nainstalujeme výstavu a těšíme se na přehlednost a krásu v tom velkém  muzejním prostoru, to je jedna z velkých odměn za výstavní činnost.

Oblíbenou čeleď ani druh nemám, jeden čas se rozohním nad křídlatcema, poté to odskáčí  homolice, hned nato helmovky, pak bác a jsou to suchozemští šneci. Je to takový druh nevěry, který odnesou  nebohé  mušličky. Otázka nejvzácnější a nejoblíbenější, souvisí s předešlým souvětím neboť mám stav, že naprosto běžný druh, který je výjimečný dokonalostí, zbarvením, velikostí nebo jinou odchylkou je pro mne v tuto dobu ten nej, v zápětí to přerazí další unikát (v mých očích) a v zápětí další, to je totiž pro nás sběratele, chovatele, pěstitele, malíře, lyžaře a bruslaře- řečeno slovy J.Cimrmana- to největší štěstí, protože máme stále něco před sebou.

Nad předposlední otázkou  jsem se zamyslel až při psaní této zpovědi a došlo mi, že mám opravdový sen a těžko splnitelný. Již mnoho let se mi vrací, v něm  jsem na břehu moře a ze sítě místních rybářů vybírám  lastury neskutečné krásy a tvarů. Nejsem schopen je určit a jsem si jist, že jde o nové druhy, ráno se probouzím s pocitem prožitého vzrušení a svět je krásný.

Klub a potažmo časopis Voluta mi pomáhá velice, jsem moc šťastný, že  funguje tak dlouho, stejně intenzívně a se stoupající kvalitou je mi jasné, že to je na několika lidech, kteří se musí hodně obětovat pro společné dílo, překousnout mnohá i třeba domnělá příkoří která nejde vyloučit při společné práci různě zaměřených lidí.  Cítím se být otcem myšlenky na založení tohoto spolku a mám živou vzpomínku na k.d. Eden, kde jsem s tímto oslovil Jardu Derku, nerozlobil se na mě s tím, že už vidí, co mu to odnese soukromí a kolik přidělá práce, ale s pomocí ostatních členů výboru, klub vedou do klidných, čistých a prosluněných vod plných fantastických lastur.

Tento rozhovor byl zaznamenán pro zpravodaj Českého klubu sběratelů lastur.